Laponsko - návrat léta se musí zapít

Ten večer jsem si dal jen jedno pivo, abych neurazil tradice, ale i tak jsem vnesl mezi rozjařenou mládež jakousi nejistotu. Na jedno pivo se sem prostě nechodí. Buď se pije, nebo ne. Nic mezi tím. Jenže já si ráno nemohu vyspávat, jako oni. Vrátil jsem se raději do pokoje, zatáhl závěsy, ale i tak to vypadalo jako o půl druhé odpoledne. Naštěstí zvítězila únava.
Magická linie polárního kruhu, tedy pomyslná rovnoběžka se souřadnicemi 66° 33’ 07’’, láká všechny obdivovatele severu. Když jsem se sem dostal poprvé, byl jsem zklamaný, čekal jsem chlad, a místo toho jsem zažil „tropické“ léto
– teplota dosahovala více jak 28 stupňů Celsia a fotografie v bermudách, tričku a v sandálech se k povídání o dalekém severu tak nějak nehodily. Zajímavější než počasí je ale všechno, co v oblasti plárního kruhu začíná. Laponsko! Drsná krajina bez hranic s tajemným domorodým obyvatelstvem. Je velmi těžké definovat, kde začíná, kam až sahá a kde vlastně končí. Laponsko se odedávna nazývá krajinou bez hranic a Laponci byli kočovníci, kteří se neohlíželi na žádnou velmocenskou politiku a se stády sobů překračovali na cestě za pastvou klidně státní hranice a dělají to dodnes. Celé území za polárním kruhem nebylo a ani dnes není ovlivněno celními předpisy. Pohyb mezi Finskem, Švédskem či Norskem je zcela bezproblémový. Jedině Rusko je ze zcela pochopitelných důvodů mimo hru.

FINŠTÍ KOMÁŘI
Finské Laponsko se dá čistě teoreticky popsat jako území od ústí řeky Kemi až po nejsevernější končiny země. Původně šlo o území severně od zemědělsky obhospodařovávané půdy. Dnešní hranice provincie Lapin procházejí ve Finsku asi sto kilometrů jižně od polárního kruhu. Hranice etnograficky chápaného Laponska, kde tedy žijí Laponci a mluví se laponsky, prochází až 150 kilometrů nad polárním kruhem. I když je vzdálenost mezi nejjižnějšími a nejsevernějšími oblastmi relativně malá (asi pět set kilometrů), projevuje se od jihu na sever mnoho výrazných změn. Jih je stejně rovinatý jako většina Finska, ale na severu, asi po sto kilometrech od polárního kruhu začínají přibývat zaoblené pahorky, močály a rašeliniště. Lesy a vysoké stromy ubývají, krajina nabývá ráz tundry s řídkými porosty smrků. Ještě severněji pak přibývá nízkých pokroucených bříz a plazivých vrb. V národních parcích Pallas – Ounastunturin, Lemmenjoen a Urho Kekkosen se už tyčí hory vysoké okolo pěti set až osmi set metrů, odkud se dá přehlédnout zdejší divočina, protože jsou bez stromů.
Průměrná hustota zalidnění je malá, jen dva lidé na kilometr čtvereční. Podle statistik je Laponců ve Finsku sotva šest a půl tisíce a navíc většina z nich ještě v létě odchází do přímořských oblastí severozápadního Norska. Důvod mi v Ivalo objasnila postarší Laponka, prodavačka suvenýrů. „Je nás tady ve Finsku opravdu málo, i když k Finům máme jazykově nejblíže. Možná i proto se mnoho našich hlásí k finské národnosti,“ sdělila perfektní angličtinou a ještě stihla mladého muže, který stál opodál, upozornit na blížící se autobus. „Víte, je tu nový. Samozřejmě to není Laponec, ale to není problém. Podle našich oficiálních zákonů je Laponec každý, kdo se tak cítí. Tento muž je z bývalé Jugoslávie a náhodou se dostal k nám a stal se Laponcem. Ovládá několik jazyků a je šikovný obchodník. Nám naopak smysl pro obchodování chybí.“
A proč tedy Laponci odcházejí v létě jinam? „Našim sobům je lépe při moři, tady by je sežrali komáři. I stánky jako tento stavíme raději v Norsku, turistů je tam neporovnatelně více.“

NA PITNÝ REŽIM PIVO
Bylo to neuvěřitelné, jakou jsem u jezera Inari dostal žízeň. Pravda, na místní poměry bylo neskutečně teplo, a jak doporučují lékaři, je třeba vždy dodržovat pitný režim – tedy i na polárním kruhu. Zatím se mi jako cestovatelský antidehydrát osvědčilo pivo, které by se případně dalo definovat jako lehká chmelová polévka. Ale když jsem v Laponsku, musím přece zkusit to místní! Historie Lapin Kulta, tedy v překladu laponského zlata, se datuje od doby finské zlaté horečky. Propukla v druhé půli 19. století. Pivovar nejprve sídlil v tehdy nenápadném městečku Tornio na břehu Baltského moře, těsně pod polárním kruhem. Později, v roce 1930, se pivovar rozrostl o pobočku v městě Rovaniemi. Lapin Kulta je dnes největším producentem piva ve Finsku a druhým největším v celé Skandinávii. Lahodnou chuť prý pivo získává z vody, kterou pivovar čerpá z křišťálově čistých jezer.
I mě jeho kvalita příjemně překvapila. Po druhém půllitru si ke mně přisedl domorodec nelaponského původu Jari. Evidentně cítil potřebu prozradit mi jakési finské pravdy a já ho nechal. Vysvětlil mi, že původně si místní vytvořili recept jakéhosi domácího piva. Nejprve to bylo sahti vyrobené bez pšenice, s mírnou chutí jakési samohonky. Dnes se pije jen jako tradiční symbolický nápoj na svatbách či jiných slavnostech. Tam, kde sahti končilo, nastoupilo kilju. Jeho výroba je o něco lehčí, a proto si ho mnozí lidé sami připravují ještě i dnes. Nejvíc společného prý oba nápoje mají v pocitech, které následují druhý den ráno po konzumaci. A jak se kilju připravuje?
Obsahuje 10 litrů vody, nastrouhanou kůru z pomeranče, polovinu režného chleba, 50 gramů kvasnic, 1,5 kg cukru, různé druhy ovoce, případně brambory na dodání speciální chuti. To všechno je třeba umístit do nádoby s víčkem, ve kterém musí být malý otvor. Po dvou až třech týdnech je kilju připravené k pití.
„Nezní to lákavě, že?“ odhalil mé pocity Jari. „Nic si z toho nedělej, ve Finsku se dnes už pije především poměrně slušné pivo, na kilju můžeš zapomenout.“

Laponec je každý,
– kdo používá laponštinu jako svůj hlavní jazyk;
– jehož otec, matka anebo prarodiče používají laponštinu jako svůj hlavní jazyk;
– kdo se považuje za Laponce;
– kdo má otce nebo matku, kteří se považují za Laponce.
Laponců je celkem asi sto tisíc, z toho v Norsku jich žije 60 000 (nejvíce v kraji Finnmark – asi 30 000), ve Švédsku 30 000, ve Finsku 8000 a v Rusku asi 2000.

Co je laponština (saamština, předtím lopařština)
Patří do ugrofinské větve uralských jazyků a dělí se na tři skupiny nářečí:
– severní (norsko-saamské v západním, východním a severním Norsku, Švédsku a ve Finsku, lule-saamské a pite-saamské je v severním Švédsku a Norsku)
– jižní (ume-saamské ve Švédsku a Norsku)
– východní (inari-saamské v severovýchodním Finsku a kolská v Rusku)

Polární den
– Nekončící dny a slunce, které svítí o půlnoci, nesporně patří k divům přírody. Tento úkaz však trvá jen pár týdnů, a i když jsou známé petrohradské bílé noci, nejvýraznější je na severu Evropy. Opakem je několikatýdenní noc, která vrcholí v období Vánoc.
– Příčinou je vychýlení zemské osy. Každý rok v červnu se dostává severní polokoule do příznivé pozice největšího přiklonění ke Slunci (v zimě je tomu naopak).
– Půlnoční slunce je nejkrásnější nad hladinou moře. Půlnoc je v období léta také turisticky nejvyhledávanější hodinou.
– Několikatýdenní noc naopak působí velmi depresivně. Zřejmě i proto je v této oblasti nejvíce sebevražd na světě.

Sob polární (Rangifer tarandus)
Od ostatních jelenovitých druhů se liší tím, že široce rozložené, nerovnoměrně utvářené parohy mají také samice, i když menší a tenčí. Sobi mají krátkou a velmi hustou srst, která výborně chrání před mokrem. Žijí v obrovských stádech, v nichž společně putují za potravou. Denně bez potíží urazí až 160 kilometrů a hravě se dostávají přes vodní plochy. V zimě rozhrabávají sníh ostrými kopyty a vyhledávají lišejníky. V létě spásají řídkou trávu a ohryzávají větve bříz a vrb. V letních měsících se stěhují na mořské pobřeží, kam utíkají před houfy komárů a dalším dotěrným hmyzem. Volně žijící zvířata váží asi 150 kilogramů, domácí jsou těžší. Laponci kočují s obrovskými stády a soby používají jako tažná zvířata. Zužitkují z nich všechno – mléko, maso, kožešinu na oblečení, paroží a kosti na umělecké předměty. Mláďata se rodí koncem května a během několika týdnů jsou schopná vyběhnout na pastvu.

Pro Koktejl napsal Ivan Janko

Celý článek na http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKcestopis/cestopis200507.html

Tiskni stránku |

Mapa webu

Přidej stránku na: Delicious | | Výměna odkazů