 NORSKO ŠPICBERKY |
 ŠVÉDSKO |
 FINSKO |
 DÁNSKO |
 GRÓNSKO |
 FAERSKÉ OSTROVY |
 ISLAND |
 LAPONSKO |
 IRSKO |
 LITVA |
 LOTYŠSKO |
 ESTONSKO |
 PETROHRAD |
Laponsko – nedotčená oáza klidu na severu Evropy
Vydal jsem se Švédskem na sever. U města Kiruna, které je známé především těžbou železné rudy, jsem již začínal být nervózní. Věděl jsem, že se nacházím na Laponském území. Přesto mi jej však kromě několika sobů, které tady na severu potkáváte na každém kroku, nic nepřipomínalo. I tundra, která je pro velkou část Laponska typická zde již nezasahuje. Typově spadá oblast Kiruny ještě spíše do tajgy či lesotundry.
Velmi jsem byl zvědavý také na původní obyvatele, pro které je u nás vžité označení Laponci. Oficiálně by se však mělo požívat označení Sámové, které vychází z Laponského slova sápmi. To označuje jednak geografickou oblast, příslušníky tohoto etnika, ale i jejich jazyk, který spadá do ugrofinské skupiny jazyků a je tedy příbuzný s Finštinou nebo Estonštinou.
První zmínky o osídlení severu jsou již okolo deseti tisíc let před naším letopočtem. Přesto je však možné prokázat osídlení Sámy až okolo roku 5000 před Kristem. Sámové mají svůj původ daleko na východě, proto mají lehce mongoloidní vzezření. Typický byl pro ně kočovný způsob života, který se řídil migrací sobů. K jejich obživě také kromě sobů přispíval rybolov a sběr.
Překračuji švédsko-finskou hranici a přijíždím do finského městečka Enontekiö. Dá se říci, že zde již začíná to pravé Laponsko, jaké známe z propagačních matriálů a průvodců. Najít zde můžeme zajímavé muzeum zobrazující život místních obyvatel a sámskou kulturu. Dodávám si odvahy a naší průvodkyně v muzeu se ptám, kde můžeme původní obyvatele v krojích spatřit na vlastní oči. Po chvilce nejistoty odpovídá, že když pojedeme do norského Kautokeina, tak snad nějaké uvidíme. Již se nemohu dočkat. Pokračuji tedy do městečka Kautokeino (sámsky Guovdageaidnu), které se nachází na území náhorní plošiny Finnmarksvidda. Ta je spolu s jihonorskou Hardangerviddou největší a nejzachovalejší náhorní plošinou ve Skandinávii. Z rovinatých částí vystupují různě tvarované vrcholy, které dodávají této krajině na její tajemnosti a mystičnosti. Velice typické jsou také jezera, močály a spousty různých řek a říček plných ryb, včetně lososů, kteří jsou označování za šlechtice mezi rybami. Pusté pláně, na nichž rostou pouze mechy a lišejníky, z nich nejvíce dutohlávka sobí, se střídají s nízkými porosty břízy a borovice. Velmi často zde také nacházíme borůvčí a morušky.
Kautokeino působí poměrně ospalým dojmem, přestože je označováno jako hlavní město Sámů. Za návštěvu ale určitě stojí moderní laponský kostel a Kulturní centrum, které získalo několik ocenění za architekturu. Samozřejmě všude můžeme vidět tradiční barevné dřevěné domečky, které jsou typické pro celou Skandinávii. Až dosud jsem si představoval, že zde uvidím všechny místní obyvatele v tradičních krojích, avšak kromě figurín v muzeu jsem ještě neviděl ani jednoho. Proto se na parkovišti před místním supermarketem ptám jednoho muže, kde že bych mohl vidět pravého Laponce. Dotyčný se napřed málem skácel smíchy a poté se začal tvářit velice ukřivděně. Říká mi: „Já jsem přece pravý Laponec.“ Nevěřícně se na něj dívám. Má na sobě rifle, mikinu a navíc přijel nakupovat v luxusním terénním autě. Ptám se ho, proč nemá tradiční kroj, on se opět směje.
V mnoha lidech, kteří si pamatují něco útržkovitého o kultuře Sámů z hodin zeměpisu, je totiž zakořeněná představa, že tito lidé žijí i ve 21. století stejně jako před několika tisíci lety. Tento omyl mě při mé první návštěvě severu také neminul. Drtivá většina Sámů však již dnes kočovný život vyměnila za pohodlí a bydlí ve městech jako je například Kautokeino. Sobi jsou sice stále podstatným zdrojem obživy necelé poloviny z nich, avšak dohlíží na ně za pomoci džípů a v zimě potom sněžných skútrů. Nad tradičními výrobky ze sobí kůže většinou vítězí moderní materiály jako například gore-tex.
Tradiční barevné kroje, které známe z fotografií nosí Sámové pouze při slavnostních příležitostech, návštěvách kostela nebo si je oblékají ti, kteří si během letních měsíců vydělávají prodejem suvenýrů u cest. Avšak nemusíte se bát, že byste Laponce v jejich krojích – tradičním fotogenickým motivem neviděli. Na prodejce suvenýrů u cest určitě během svého putování severem určitě narazíte nebo jsou tak oblečeni průvodci v muzeích a skanzenech.
Odjíždím tedy z Kautokeina a je mi jasné, že kočovné Laponce někde v divočině zřejmě nespatřím, přesto však na mě Kautokeino velmi silně zapůsobilo, mimo jiné také proto, že jsem viděl živé Laponce v krojích v muzeu a jsem šťastný. K mé dobré náladě přispívá také počasí. Je okolo pětadvaceti stupňů celsia ve stínu. Ano, tady, daleko za polárním kruhem. Způsobuje to velká kontinentalita Finmarksviddy . Proto je tady v létě také poměrně málo srážek. I to je jeden z důvodů, proč lze na severu strávit krásnou dovolenou. Přesto je třeba si uvědomit, že v zimě zde bývají teploty, díky již zmiňované kontinentalitě, až o padesát stupňů nižší než v létě.
Mířím do Karasjoku, dalšího významného Laponského města. Současná cesta (R 92) kopíruje prastarou cestu Sámů. Po cestě, projíždím dramatickou krajinou severu, která je úplně liduprázdná. Civilizaci připomínají pouze auta, která potkáváte přibližně jednou za hodinu, často i v daleko nižší frekvenci. K nezapomenutelné atmosféře severu přispívá také obrovské sobí stádo čítající několik set kusů, které asi padesát metrů přede mnou přechází cestu. Je to opravdu neopakovatelný zážitek, kdy první sobi již mizí někde na obzoru a vy stále ještě nevidíte na druhý konec tohoto stáda.
Podle hodinek je již dávno čas na spaní, přesto však je stále světlo a já nejsem ospalý. Během letních měsíců zde dochází k jevu nazývanému bílé noci nebo půlnoční slunce. Díky naklonění zemské osy zde slunce několik týdnů vůbec nezapadá a zásluhou tohoto jevu v člověku také dochází k redukci přirozené potřeby spánku, kterou navozuje tma. Přesto však tělo odpočinek potřebuje, proto se rozhoduji postavit si stan na břehu jednoho jezera. Teplota je velice příjemná, že by se dalo spát i přímo pod širákem, ale ve stanu bude trochu více tma. Další den již přijíždím do Karasjoku, kde přibližně 85% obyvatel náleží právě k Sámskému etniku. Mimo jiné se zde nachází velká rarita – Sámský parlament. Můžeme zde také najít Sámské gymnázium. Vyučuje se zde v původním Sámském jazyce a také pomocí tohoto gymnázia se snaží místní etnikum bojovat proti ponoršťování obyvatel a vytrácení původní kultury. Nachází se zde velice zajímavé muzeum, zřejmě nejlepší muzeum týkající se kultury Sámů, které nám řekne naprosto vše o jejich historii a pradávném životě.
Téměř všichni turisté, kteří se dostanou do této oblasti, po návštěvě Karasjoku zamíří na sever k Nordakppu, zřejmě turisticky nejatraktivnějšímu místu severu. Nordkapp je velmi zajímavý a jeho návštěvu rozhodně mohu doporučit. Přesto však tuším, že většina z těch, kteří se rozhodnou navštívit tento vzdálený kout Evropy touží po klidu a odpočinku od každodenního shonu a civilizace. Proto doporučuji prodloužit svůj pobyt v této oblasti o návštěvu národního parku Ovre Anarjokka. I přes skutečnost, že je to třetí největší národní park Norska, je nejhůře přístupný. Zde za několikadenní trek nepotkáte žádného člověka. Tady jste jen vy a ničím nenarušená příroda. Z flóry se přibližně na polovině tohoto území rozkládají zejména březové a borové porosty. Na zbylé polovině najdeme rašeliniště s typickou vegetací tundry. I fauna je zde bohatá. Vyskytují se zde stáda sobů, rysi, rosomáci, losi a občas také medvědi. Požitek z nenarušené přírody navíc umocňuje fakt, že zde nejsou značené turistické stezky. Proto by při návštěvě tohoto národního parku neměl ve výbavě turisty chybět kompas.
Kdo poté bude mít chuť, může ještě navštívit finské město Laponců a stejnojmenné jezero Inari. Toto jezero má spoustu romantických zákoutí a není tedy žádným překvapením, že se stává častým motivem fotografů. Není nic kouzelnějšího než sledování půlnočního slunce právě u tohoto jezera.
Laponsko znamená nejen člověkem nedotčenou přírodu, ale také jedinečnou kulturu. Je však zřejmé, že vývoj společnosti, moderní technika a globalizace spějí neustále kupředu, proto tedy nemůžeme očekávat tytéž Laponce, jací byli před několika stovkami a tisíci lety. Přesto se však dnes již většinou uměle udržovaná kultura dotýká vašeho srdce na každém kroku a Laponsko společně se Sámskou kulturou ve vás zanechají nezapomenutelnou příchuť severu, která z vás jen tak nevymizí.
Tomáš Kubík
průvodce a pracovník CK Periscope Skandinávie
Tiskni stránku
Mapa webu